Washingto
n is the town of dead persons. Why? I guess there “live” more dead people in memorials than living people in houses. But according to my experience – Washington is a little bit sleepy town with beautiful and stately atmosphere. Mainly in warm July night with fireflies near Capitol…
Last two days of Institute were hectic but I think the most beautiful from the travelling point of view. We came by train from New York in the evening on Thursday July, 19. The first morning in Washington was really important – we have to evaluate and sum up the Institute experience for State Department representatives. Then we had appointment for lunch in the prestige National Press Club. They are used to organize lunch with lecture of an important person – we heard speech of General James T. Conway who was commander in the Iraq war. So finally I could hear something radical and conservative about invasion to Iraq. So much obstinateness, bad feeling and desire to revenge…
But I could understand this point of view better two hours later. After lunch we had to hurry to Pentagon. After several safety checks we could enter the short gray building with huge parking (when we approached I thought it is supermarket :)). Our guide was handsome young soldier who was unbelievable politically correct. The biggest impression for me was the memorial of 9/11 attack – fat books with pictures and stories about dead people. Then I could partly understand the bitterness of Americans´ feeling…
And then we have free night and day to explore Washington. Me, Nasry and Gordana, we decided for night walk through Mall – the way between Capitol and Abraham Lincoln Memorial.
We saw: enlightened Capitol, the II. World War (water) Memorial, “pool” in front of Abe Memorial and finally Abe himself (or Ape – from the Planet of the Apes movie… :)). But the biggest experience for me was the Vietnam War Monument. So many many many names on the black stone. You can hide ten names under your palm! And poor light and letters to dead people and gifts… When I saw the Vietnam War Monument in daylight, it was sad, but it was not so strong.
Next day, Saturday July, 21, the last day of Institute, our group (me, Juli, Nasry, Lauren, Gordana, Jana) took sightseeing train and went to Arlington cemetery (gigantic cemetery with white crosses), around White House to Old Post Office (beautiful view from its tower), to Abe Memorial, Vietnam War Monument and back to hotel. We had to be back soon because of farewell dinner in brewery next to beautiful Washington train station. So we said goodbye to our friends and cry a little…
I was the first to depart next morning around 5 a.m. and everybody swore to be in the lobby to say me goodbye. And I was surprised who came – Juli, Nasry, Lauren, Eunic, Pushpendra, Tang, Kurt and Dandi (who played sad songs on piano and I didn´t want to cry).
But I didn´t go home as most of my friends. I had two more weeks for travelling in U.S. So I flight that morning, Sunday July, 22, to Boston.
So this was the end of six weeks long Institute on journalism and media in the USA. I must admit it was interesting, important for my work and I try to use all the new knowledge and try to pass it to my students in Masaryk University.
Washington je městem mrtvých. Proč? Protože tam podle mě „žije“ více mrtvých lidí v různých památnících, než živých lidí v domech. Ale podle mé zkušenosti je Washington trochu ospalé města s krásnou a majestátní atmosférou. Především za teplé červencové noci se světluškami u Kapitolu…
Do D.C. jsme přijeli vlakem z New Yorku, večer v úterý 19. července. První ráno bylo fakt důležité – museli jsme zhodnotit a shrnout průběh Institutu pro zástupce organizátora – State Department. Pak jsme měli dohodnutý oběd v prestižním novinářském klubu (něco jako Syndikát novinářů), National Press Club. V něm se organizují obědy s přednáškami zajímavých lidí – slyšeli jsme řeč generála Jamese T. Conwaye, který velel v Irácké válce. Konečně jsme tedy slyšela něco radikálního a konzervativního o invazi do Iráku. Tolik zarputilosti, hořkosti a touhy po odplatě…
Ale porozuměla jsem lépe o dvě hodiny později… Po obědě jsme spěchali do Pentagonu. Po několika bezpečnostních prohlídkách jsme konečně mohli vejít do nízké šedé budovy obklopené obrovským parkovištěm (když jsme přijížděli, myslela jsem si, že to je supermarket :)). Náš průvodce byl pěkný mladý voják, který byl však neuvěřitelně politicky korektní. Největší dojem na mě udělala vzpomínková místnost na oběti útoku z 11. září – tlusté knihy s fotkami a příběhy mrtvých. Pak jsem částečně chápala hořkost pocitů Američanů…
A pak jsme měli volný večer a den k objevování Washingtonu. Já, Nasry a Gordana jsme se rozhodli pro noční procházku napříč Mallem – cestou mezi Kapitolem a památníkem Abrahama Lincolna. Viděli jsme osvícený Kapitol, (vodní) památník 2. světové války, „bazén“ před Abovým památníkem a nakonec Abe sám (nebo Ape (=opice) – z filmu Planeta opic… :)). Ale největším zážitkem byl pro mě monument vietnamské války. Tolik tolik tolik jmen na černém kameni. Pod ruku se vejde deset jmen! A slabé světlo a dopisy mrtvým a dárky… Když jsem monument viděla za denního světla, bylo to smutné, ale ne tak silné.
Druhý den, v neděli 21. července, tedy poslední den programu Institutu, naše skupinka (já, Juli, Nasry, Lauren, Gordana a Jana) nasedla na vyhlídkový vláček a jeli jsme na arlingtonský hřbitov (obrovský hřbitov s bílými kříži), kolem Bílého domu na Starou poštu (nádherný rozhled z její věže), k Abeho památníku, monumentu vietnamské války a zpět do hotelu. Museli jsme být zpět brzy, abychom stihli rozlučkovou večeři v pivovaru vedle krásného washingtonského nádraží. Řekli jsme si sbohem s kamarády a trochu brečeli…
Byla jsem první, kdo následující ráno odjížděl, a to v hrozných pět hodin ráno. Všichni přísahali, že budou v hale, aby se se mnou rozloučili. A já byla překvapená, kolik jich přišlo – Juli, Nasry, Lauren, Eunic, Pushpendra, Tang, Kurt a Dandi (který hrál na piáno smutné melodie a já nechtěla brečet).
Ale nejela jsem domů jako většina ostatních. Měla jsem další dva týdny na cestování po Americe. Takže jsem to ráno v neděli 22. července letěla do Bostnu.
Tak to byl konec šestitýdenního Institutu žurnalistiky a médií v USA. Musím přiznat, že to bylo zajímavé, důležité pro mou práci a stale zkouším užívat nové znalosti a navíc je předávat svým studentům na Masarykově univerzitě.
n is the town of dead persons. Why? I guess there “live” more dead people in memorials than living people in houses. But according to my experience – Washington is a little bit sleepy town with beautiful and stately atmosphere. Mainly in warm July night with fireflies near Capitol…Last two days of Institute were hectic but I think the most beautiful from the travelling point of view. We came by train from New York in the evening on Thursday July, 19. The first morning in Washington was really important – we have to evaluate and sum up the Institute experience for State Department representatives. Then we had appointment for lunch in the prestige National Press Club. They are used to organize lunch with lecture of an important person – we heard speech of General James T. Conway who was commander in the Iraq war. So finally I could hear something radical and conservative about invasion to Iraq. So much obstinateness, bad feeling and desire to revenge…
But I could understand this point of view better two hours later. After lunch we had to hurry to Pentagon. After several safety checks we could enter the short gray building with huge parking (when we approached I thought it is supermarket :)). Our guide was handsome young soldier who was unbelievable politically correct. The biggest impression for me was the memorial of 9/11 attack – fat books with pictures and stories about dead people. Then I could partly understand the bitterness of Americans´ feeling…
And then we have free night and day to explore Washington. Me, Nasry and Gordana, we decided for night walk through Mall – the way between Capitol and Abraham Lincoln Memorial.
We saw: enlightened Capitol, the II. World War (water) Memorial, “pool” in front of Abe Memorial and finally Abe himself (or Ape – from the Planet of the Apes movie… :)). But the biggest experience for me was the Vietnam War Monument. So many many many names on the black stone. You can hide ten names under your palm! And poor light and letters to dead people and gifts… When I saw the Vietnam War Monument in daylight, it was sad, but it was not so strong.Next day, Saturday July, 21, the last day of Institute, our group (me, Juli, Nasry, Lauren, Gordana, Jana) took sightseeing train and went to Arlington cemetery (gigantic cemetery with white crosses), around White House to Old Post Office (beautiful view from its tower), to Abe Memorial, Vietnam War Monument and back to hotel. We had to be back soon because of farewell dinner in brewery next to beautiful Washington train station. So we said goodbye to our friends and cry a little…
I was the first to depart next morning around 5 a.m. and everybody swore to be in the lobby to say me goodbye. And I was surprised who came – Juli, Nasry, Lauren, Eunic, Pushpendra, Tang, Kurt and Dandi (who played sad songs on piano and I didn´t want to cry).
But I didn´t go home as most of my friends. I had two more weeks for travelling in U.S. So I flight that morning, Sunday July, 22, to Boston.So this was the end of six weeks long Institute on journalism and media in the USA. I must admit it was interesting, important for my work and I try to use all the new knowledge and try to pass it to my students in Masaryk University.
Washington je městem mrtvých. Proč? Protože tam podle mě „žije“ více mrtvých lidí v různých památnících, než živých lidí v domech. Ale podle mé zkušenosti je Washington trochu ospalé města s krásnou a majestátní atmosférou. Především za teplé červencové noci se světluškami u Kapitolu…
Do D.C. jsme přijeli vlakem z New Yorku, večer v úterý 19. července. První ráno bylo fakt důležité – museli jsme zhodnotit a shrnout průběh Institutu pro zástupce organizátora – State Department. Pak jsme měli dohodnutý oběd v prestižním novinářském klubu (něco jako Syndikát novinářů), National Press Club. V něm se organizují obědy s přednáškami zajímavých lidí – slyšeli jsme řeč generála Jamese T. Conwaye, který velel v Irácké válce. Konečně jsme tedy slyšela něco radikálního a konzervativního o invazi do Iráku. Tolik zarputilosti, hořkosti a touhy po odplatě…
Ale porozuměla jsem lépe o dvě hodiny později… Po obědě jsme spěchali do Pentagonu. Po několika bezpečnostních prohlídkách jsme konečně mohli vejít do nízké šedé budovy obklopené obrovským parkovištěm (když jsme přijížděli, myslela jsem si, že to je supermarket :)). Náš průvodce byl pěkný mladý voják, který byl však neuvěřitelně politicky korektní. Největší dojem na mě udělala vzpomínková místnost na oběti útoku z 11. září – tlusté knihy s fotkami a příběhy mrtvých. Pak jsem částečně chápala hořkost pocitů Američanů…
A pak jsme měli volný večer a den k objevování Washingtonu. Já, Nasry a Gordana jsme se rozhodli pro noční procházku napříč Mallem – cestou mezi Kapitolem a památníkem Abrahama Lincolna. Viděli jsme osvícený Kapitol, (vodní) památník 2. světové války, „bazén“ před Abovým památníkem a nakonec Abe sám (nebo Ape (=opice) – z filmu Planeta opic… :)). Ale největším zážitkem byl pro mě monument vietnamské války. Tolik tolik tolik jmen na černém kameni. Pod ruku se vejde deset jmen! A slabé světlo a dopisy mrtvým a dárky… Když jsem monument viděla za denního světla, bylo to smutné, ale ne tak silné.
Druhý den, v neděli 21. července, tedy poslední den programu Institutu, naše skupinka (já, Juli, Nasry, Lauren, Gordana a Jana) nasedla na vyhlídkový vláček a jeli jsme na arlingtonský hřbitov (obrovský hřbitov s bílými kříži), kolem Bílého domu na Starou poštu (nádherný rozhled z její věže), k Abeho památníku, monumentu vietnamské války a zpět do hotelu. Museli jsme být zpět brzy, abychom stihli rozlučkovou večeři v pivovaru vedle krásného washingtonského nádraží. Řekli jsme si sbohem s kamarády a trochu brečeli…Byla jsem první, kdo následující ráno odjížděl, a to v hrozných pět hodin ráno. Všichni přísahali, že budou v hale, aby se se mnou rozloučili. A já byla překvapená, kolik jich přišlo – Juli, Nasry, Lauren, Eunic, Pushpendra, Tang, Kurt a Dandi (který hrál na piáno smutné melodie a já nechtěla brečet).
Ale nejela jsem domů jako většina ostatních. Měla jsem další dva týdny na cestování po Americe. Takže jsem to ráno v neděli 22. července letěla do Bostnu.
Tak to byl konec šestitýdenního Institutu žurnalistiky a médií v USA. Musím přiznat, že to bylo zajímavé, důležité pro mou práci a stale zkouším užívat nové znalosti a navíc je předávat svým studentům na Masarykově univerzitě.
No comments:
Post a Comment